Román vychází v Česku v necenzurované verzi!
Román Hamižnost nebyl původně určen českému čtenáři.
Hamižnost byla napsána na zakázku nadnárodních organizací a iniciativ. Ať přijede z Česka kdokoliv, jednání s ním je vždy frustrující, úplně se míjíme, žehrali představitelé OSN, EU i Pásu a stezky. Základním požadavkem na knihu proto bylo přístupnou formou přiblížit zahraničním čitatelům neuchopitelné české povahové rysy – střídmost v názoru, pokoru v reflexi a přejícnost archiváliím, a tak proniknout do české mentality, té svůdné ježibaby, jejíž početí a vývin jsou Hamižností justifikovány.
Celá záležitost se psaním angažované prózy se usnadnila onou respirační nemocí, jež odloučila státy i lidi, a ti, zavření doma u kávy a keksíků, vzpomínali na dávné pandemie moru a chřipky. Tíseň byla střídána rebeliemi a všichni křivdili všem. Nanejvýš vhodné prostředí pro klíčový román o českém souzení, jež usoužilo mnohé a skrze něž vzešel nevšední státní systém. Příběh Sebastiana Šebesty, hlavního hrdiny, budiž ponaučením i varováním nejen mizejícím zemím třetího světa; český právní stát není konec vaší cesty, ale začátek, a nejlépe jej přeskočit.
V Česku se Hamižnost do distribuce dostala náhodou; splnění závazku odevzdat pět povinných výtisků v češtině národním knihovnám se ukázalo být ekonomicky ztrátové, kalkulace ceny vydání pěti kusů byla vyšší než tisk tisíce kusů. Co s tím zbytkem?
Česká mutace knihy musí na pokyn právníků obsahovat větu: Jakákoli podoba s realitou je čistě náhodná, do posledního písmene vše je fikce.
O autorovi
Jedinou dochovanou fotografii autora, kterou máme, je fotografie z jeho exhumace. Tělo bylo nalezeno pod betonovým panelem při rekonstrukci místní komunikace nedaleko Brna. Autor tlel, avšak rukopis, vložený do plastového obalu spolu s objednávkou a přidržovaný hnátou na břichu, nedošel újmy. Čtyři centimetry, taková byla vzdálenost horní hrany ambaláže od krajiny srdeční, ve které byly nalezeny dva olověné projektily ráže 7,62 Tokarev, oblíbené to střelivo justiční stráže. Čtyři centimetry a rukopis mohl být nevratně poškozen; chvála bohu, autor jej uchránil. Úřední vyšetřování skončilo závěrem, že se jednalo buď o nešťastnou náhodu, anebo o sebevraždu. Zbraň ani nábojnice se nenašly. Způsob a okolnosti, jak se tělo dostalo pod beton, nebyly předmětem šetření. Autor nebyl ztotožněn. Antropologickým zkoumáním bylo rozpoznáno, že lidské ostatky jsou s největší pravděpodobností ostatky Arménce, Apače nebo Ujgura. Méně pravděpodobné, avšak ne nemožné, je, že se jedná o tělo Srba nebo Sase. Vědci jednoznačně vyloučili možnost, že by autor byl Kašuba nebo Nor.
Z piety k autorovi jsme vydali rukopis v nezměněné podobě, bez jazykových úprav. Podle mezinárodní normy ISO 6357 má být každá kniha uvedena titulem a jménem autora. Tuto obtíž, neznámost spisovatele, jsme vyřešili připsáním románu panu Kazíkovi, který autora objevil jako první, když ve večerních hodinách ze staveniště odklízel přebytečný štěrk uložený v podkladní vrstvě vozovky.